V dubnu 1945 stáli v hlavním obytném prostoru vily Tugendhat koně. Před onyxovou stěnou, kterou Mies van der Rohe navrhl jako vrchol evropského luxusu, žvýkala vojska Rudé armády seno. Bílé linoleum, na svou dobu technický zázrak, rozdupala kopyta. Dům, který měl být oslavou moderní civilizace, sloužil jako stáj.
To je obrázek, který se do učebnic moderní architektury obvykle nevejde. A přitom právě on říká o vile Tugendhat víc než jakýkoli půdorys. Tenhle dům nebyl jen krásný. Přežil dvacáté století se vším všudy.
Dům, který byl zázrak
Připomeňme jen krátce, oč jde. Vilu navrhl Ludwig Mies van der Rohe a postavena byla v letech 1929 a 1930. Hlavní obytný prostor je jediná otevřená plocha bez nosných zdí, dělená jen onyxovou stěnou a oblým ebenovým pravítkem. Skleněné stěny se daly elektricky spustit do podlahy. Dům měl vlastní strojní vzduchotechniku. Na konci dvacátých let to byla architektura z budoucnosti. Od roku 2001 je na seznamu světového dědictví UNESCO.
To všechno se učí. Teď to, co se neučí.
Osm let štěstí
Vilu si nechali postavit Greta a Fritz Tugendhatovi, manželé z rodin významných textilních podnikatelů. Bydleli v ní pouhých osm let. V květnu 1938, pod sílící nacistickou hrozbou a kvůli svému židovskému původu, rodina vilu opustila a emigrovala, nejdřív do Švýcarska, potom až do Venezuely. Dům, do kterého vložili všechno, museli nechat za sebou.
Tahle část je důležitá, protože mění to, jak na vilu díváme. Není to jen exponát. Je to ukradený domov.
Kancelář, stáj, tělocvična
Co následovalo, je sled ponížení, kterými dům prošel. V roce 1940 vilu zabralo gestapo a začalo s prvními necitlivými úpravami. V roce 1942 sloužila jako kanceláře nacistických leteckých závodů Messerschmitt, sám Willy Messerschmitt v ní měl byt. Po osvobození Brna v dubnu 1945 v ní Rudá armáda ubytovala vojenskou jednotku, a právě tehdy posloužila i jako stáj.
Po válce dům nezůstal prázdný, ale ani se k němu nikdo nechoval jako k pokladu. Sloužil mimo jiné jako tělocvična pro děti s vadami páteře a jako taneční škola. Architektonický klenot v roli běžné veřejné budovy, kterou nikdo nevnímá jako klenot.
Kde se rozdělila země
A pak přišel okamžik, který z vily udělal i kus politických dějin. V roce 1992 se právě tady, v Brně a hlavně v zahradě vily Tugendhat, odehrál klíčový rozhovor dvou premiérů o rozdělení Československa. Dům, který postavil německý architekt pro židovskou rodinu, se stal kulisou rozchodu Čechů a Slováků. Těžko najít stavbu, do které se vepsalo víc dvacátého století na jednom místě.
Záchrana na poslední chvíli
Definitivní obrat přišel se zápisem na seznam UNESCO v prosinci 2001 a hlavně s komplexní rekonstrukcí v letech 2010 až 2012, která přišla zhruba na 174 milionů korun a vrátila vile původní podobu do detailu. Dnes je z ní muzeum a jedna z nejnavštěvovanějších staveb Brna. Příběh ještě nemusí být u konce: potomci rodiny Tugendhatovy zvažovali žádost o navrácení vily. Dům, který inspiroval i román a film Skleněný pokoj, tak pořád píše další kapitoly.
Co si z toho odnést
Vila Tugendhat se obvykle ukazuje jako dokonalý objekt, čistý půdorys a slavná onyxová stěna. Její skutečná hodnota je ale i v tom, co prožila. Je to dům, který přečkal nacismus, válku, komunismus i rozpad státu, a pokaždé z toho vyšel pošramocený, ale celý. Architektura tohoto kalibru není jen estetika. Je to svědek. A když před tou onyxovou stěnou dnes stojíte, stojíte na místě, kde kdysi stáli koně, úředníci i premiéři.
Že stavby nesou paměť a že kvalita dokáže přežít i to nejhorší, je přesně to, co nás na architektuře přitahuje a o čem v brote. journalu píšeme dál.