Ulice, kterou ještě nedávno svištěla auta ve čtyřech pruzích, je dnes plná stromů, laviček a dětí na koloběžkách. Nezmizela, jen se změnila role. Auta sem smí jen místní a pomalu, zbytek prostoru patří lidem. Tomuhle nápadu se v Barceloně říká superblok, superilla, a je to jeden z nejsledovanějších urbanistických experimentů v Evropě. Ne proto, že vypadá hezky, ale proto, že má čísla, která vypadají skoro neuvěřitelně.
Podle studií by plně zavedený model mohl v Barceloně zabránit stovkám předčasných úmrtí ročně. To není estetika. To je veřejné zdraví měřené v životech.
Co je superblok
Princip je překvapivě jednoduchý. Vezme se mřížka zhruba devíti městských bloků a uvnitř téhle větší jednotky se omezí průjezdná doprava. Auta nezmizí úplně, ale projedou jen místní, krokem. Tranzit se vede po obvodových ulicích, zatímco vnitřní ulice se promění z koridorů pro auta na náměstí, hřiště a zeleň. Barcelona k tomu má ideální výchozí podmínky: její pravidelná mřížka z devatenáctého století, dílo urbanisty Ildefonse Cerdy, se na takové slučování bloků přímo hodí.
Z místa, kde se dřív jen projíždělo, se stává místo, kde se dá být. To je celá podstata.
Čísla, která ohromí
Tady přicházejí ta data. Výzkumný institut ISGlobal spočítal, že kdyby Barcelona zavedla superbloky v původně navrženém rozsahu, mohla by ročně zabránit zhruba 667 předčasným úmrtím. Největší část, kolem 291 životů, by připadla na čistší vzduch, dalších asi 163 na nižší hluk a 117 na zmírnění městských tepelných ostrovů. Model by snížil průměrnou roční koncentraci oxidu dusičitého ve městě zhruba o čtvrtinu, z 47 na 36 mikrogramů na metr krychlový.
A nejde jen o úmrtí. Studie odhaduje, že průměrnému obyvateli Barcelony by se prodloužila očekávaná délka života o zhruba 200 dní a městu by se ušetřilo kolem 1,7 miliardy eur ročně na nákladech spojených se zhoršeným zdravím. Měření v už realizovaných superblocích, třeba kolem tržnice Sant Antoni, navíc potvrdila reálný pokles oxidů dusíku i prachu.
To jsou čísla, která mění debatu. Pěší zóna přestává být otázkou pohodlí nebo vkusu a stává se otázkou zdraví a peněz.
Z dopravního koridoru veřejný prostor
Co se stane s ulicí, když z ní zmizí tranzit, je možná ještě působivější než statistika. Plochy, které dřív sloužily autům, se vracejí lidem. Přibývají stromy, které chladí a čistí vzduch, lavičky, hřiště, prostor pro kavárny a trhy. Ulice ožije a sousedé, kteří se dřív míjeli v autech, se začnou potkávat pěšky. V realizovaných superblocích lidé v průzkumech uváděli i lepší duševní pohodu, prostě proto, že kolem nich přestalo být tolik rámusu a spěchu.
Není to bez sporů. Část obyvatel a obchodníků se obává o dopravu a zásobování a každý nový superblok provázejí debaty. Barcelona ale ukazuje, že když se to udělá dobře a vysvětlí, převáží zkušenost: lidé, kteří v superbloku chvíli žijí, ho většinou nechtějí zpátky vyměnit za ulici plnou aut.
Šlo by to u nás?
Otázka na závěr zní, jestli je tohle přenositelné. Poctivá odpověď je: částečně. Barcelona má jednu velkou výhodu, svou pravidelnou mřížku, kterou středoevropská města s nepravidelnou historickou strukturou nemají. Kopírovat model jedna ku jedné by nešlo.
Přenositelný je ale princip. Vracet ulice lidem, omezovat tranzit ve vnitřních čtvrtích, sázet stromy a tlumit dopravu se dá i u nás, jen v jiné formě. Pěší zóny, zklidněné ulice, náměstí bez aut, to všechno jsou kroky stejným směrem. A barcelonská data dávají těmhle krokům argument, který se těžko zpochybňuje: nejde o to lidi naštvat, ale o to nechat je dýchat a žít déle.
Co si z toho odnést
Barcelonské superbloky dokazují, že úprava ulic není kosmetika, ale veřejné zdraví měřitelné v zachráněných životech, ušetřených miliardách a dnech života navíc. Princip, vrátit ulice lidem a vytlačit z nich zbytečnou dopravu, je přenositelný i k nám, i když ne v identické podobě. Příště, když někdo odmítne pěší zónu slovy, že auta přece musí někudy jít, stojí za to připomenout, kolik ta auta ve městě skutečně stojí, a to nejen v penězích.
O tom, jak veřejný prostor ovlivňuje náš každodenní život, píšeme v brote. journalu dál.